Chtěli byste smysluplně využít svůj volný čas, zapojit se do týmu dobrovolníků Cesty domů a pomáhat přímo u pacientů domácího hospice? Máte možnost se zapojit i v pracovní dny?
Pečující nejčastěji potřebují vystřídat v péči o své blízké během všedních dnů, kdy si sami potřebují vyřídit např. důležité pochůzky na úřadech či u lékaře. Je pro ně velkou pomocí, když mají možnost svěřit nemocného do rukou někoho z týmu Cesty domů – někoho spolehlivého, kdo ví, jak si v různých situacích poradit.
Naše dobrovolníky na tuto zodpovědnou práci připravujeme ve výcviku, který pořádáme jednou do roka. Příští výcvik začíná v lednu 2023 a skupinku účastníků bychom rádi doplnili právě o zájemce, kteří mají flexibilnější časové možnosti.
Více o dobrovolnické práci a výcviku
„Za několik let, kdy mám tu čest být dobrovolníkem v přímé péči a potkávat se s našimi klienty a jejich rodinami, mi v hlavě utkvělo několik výrazných příběhů. Často jsou to příběhy velmi dobrodružné a mnoho našich klientů i rodinných příslušníků má jiskřičky v očích, když je mohou někomu říci, vrátit se o pár (desítek) let zpět a tato dobrodružství znovu prožít. Jsou to příběhy, které odejdou s nimi, a ať už u lůžka klienta, nebo u stolu v kuchyni máme jedinečnou možnost malou část jejich příběhu přenést do sebe a zachovat tak jejich život o něco déle.
Jedna z mých prvních služeb byla u pána, který býval lodním kuchařem. Kus světa projel na lodi i po souši, vyprávěl, jak vařil z exotických surovin, jak jim došla voda a museli si poradit. Zažil předválečnou Sýrii plnou krásných historických památek, hory v Jemenu, místa, kam se dnes těžko podíváme. Když o svých dobrodružstvích vyprávěl, jeho polohovací postel se na okamžik znovu stala korábem, kočka v nohou jeho postele plavčíkem a za okny přízemního bytu nebyl pražský dvorek, ale nekonečná modravá mořská hladina.
Další pán byl řidičem kamionu. Z oken svého kamionu viděl Pamír i Ťan-Šan, prožil mnoho týdnů bez rodiny i dojemné návraty domů. Za společně stráveného odpoledne jsme s pomocí foukacích fixů vytvořili obrázek kamionu (pán vybíral barvy a vyprávěl příběhy a já jsem foukala), který si pak pověsil nad postel. Když vyprávěl o svém kamionu, měla jsem pocit, že mluví o dávném a dlouholetém příteli. Některé příběhy jsou dobrodružné, jiné srdceryvné, všechny ale napsal sám život. Často když vidím nenápadnou babičku nebo dědečka, kteří jsou upoutáni na židli či lůžko, nenapadlo by mě, jak pestrý život prožili. Už jsem ale těch příběhů slyšela tolik, že věřím, že zajímavý příběh nebo alespoň příběh, který má být vysloven, má každý. Na nás jako na dobrovolnících je mimo jiné i vytvořit pro každého, koho v rodině či na odlehčovacích lůžkách potkáme, bezpečný prostor, v němž tyto příběhy mohou zaznít. A pokud nezazní, vytvořit bezpečný prostor, ve kterém můžeme být s našimi klienty a jejich rodinami v tichu. I to totiž vypráví svoje příběhy.“
Kateřina Kuklíková, dobrovolnice Cesty domů