Otiskujeme poděkování pečující dcery za služby Cesty domů.
Cestu domů jsme využili dvakrát, poprvé na jaře loňského roku, kdy po tátově delší hospitalizaci bylo jasné, že pokud by zůstal déle v nemocnici, zemře, a kdy zároveň bylo jisté, že do svého bytu se vrátit nemůže, protože bude potřebovat soustavnou péči.
O službách Cesty domů jsem věděla, ale domnívala jsem se, že je určena klientům, kteří se dostali do terminálního stavu nemoci. To se mi nezdálo, že by byl náš – tedy tátův – případ. Doufala jsem, že dobrou péčí a s trochou štěstí se v domácím prostředí tatínkův stav zlepší. K prvnímu telefonátu mě „donutil“ syn, medik, který právě procházel výukou paliativní péče.
A od první chvíle jsme byli spokojeni. Jednak jsme dostali potřebné informace, servis, odborný „dohled“, ale i vhled do situace a možností, jednak nevtíravé pochopení naší situace, zájem o lidskou podstatu, nás samých i našeho „trápení“. Naše setra Štěpánka byla prostě „naše“.
Po dvou měsících se tátův stav zlepšil natolik, že jsme po vzájemné dohodě službu ukončili. Já jsem s tátou odjela na chalupu, chodili jsme po lese, prostě se vrátili k normálnímu životu – byť s omezeními. A táta se na čas vrátil do svého domku, ke své ženě.
V lednu t. r. se tátův stav zhoršil, po měsíci hospitalizace jsem opět připravila „hostinský“ pokoj. A po počátečním „uzdravování“ opět zavolala Cestu domů… A opět jsme začali pravidelně vídat Štěpánku – to byl opravdu návrat domů…
Po několika dnech tatínek v klidu zemřel. Dostal od nás všech, co bylo v našich silách. A my jsme díky podpoře a péči jednotlivých zaměstnanců Cesty domů mohli spolu s ním prožít poslední chvíle bez stresu a strachu, v lásce a usmíření (a to se běžně velkým slovům vyhýbám – tátova škola…). A v mezičase jsme si užili spoustu radostných chvilek, táta si udržel smysl pro humor a nadhled i v posledních dnech života – dokud to jen trochu šlo…
Obrovskou pomoc jsme dostali i v čase „po“. Konkrétní – zajištění praktických náležitostí, omytí a oblečení tatínka, nasazení protézy (Štěpánko, velké díky!) – i emocionální – možnost utřídit si své pocity, porozumět jim. To všechno nám pomohlo situaci zvládnout, ale i prožít v její plnosti.
Je ještě hodně nevyřčeného, co jeden krátký dopis nemůže obsáhnout. Přesto doufám, že se mi podařilo vystihnout podstatu pomoci. A snad i vděčnost, kterou vůči všem, se kterými jsme se osobně setkali, cítím.
Děkuji.
Veronika Strenková