Poděkování za služby

Otiskujeme poděkování pečující dcery za služby Cesty domů.

Cestu domů jsme využili dvakrát, poprvé na jaře loňského roku, kdy po tátově delší hospitalizaci bylo jasné, že pokud by zůstal déle v nemocnici, zemře, a kdy zároveň bylo jisté, že do svého bytu se vrátit nemůže, protože bude potřebovat soustavnou péči.

O službách Cesty domů jsem věděla, ale domnívala jsem se, že je určena klientům, kteří se dostali do terminálního stavu nemoci. To se mi nezdálo, že by byl náš – tedy tátův – případ. Doufala jsem, že dobrou péčí a s trochou štěstí se v domácím prostředí tatínkův stav zlepší. K prvnímu telefonátu mě „donutil“ syn, medik, který právě procházel výukou paliativní péče.

A od první chvíle jsme byli spokojeni. Jednak jsme dostali potřebné informace, servis, odborný „dohled“, ale i vhled do situace a možností, jednak nevtíravé pochopení naší situace, zájem o lidskou podstatu, nás samých i našeho „trápení“. Naše setra Štěpánka byla prostě „naše“.

Po dvou měsících se tátův stav zlepšil natolik, že jsme po vzájemné dohodě službu ukončili. Já jsem s tátou odjela na chalupu, chodili jsme po lese, prostě se vrátili k normálnímu životu – byť s omezeními. A táta se na čas vrátil do svého domku, ke své ženě.

V lednu t. r. se tátův stav zhoršil, po měsíci hospitalizace jsem opět připravila „hostinský“ pokoj. A po počátečním „uzdravování“ opět zavolala Cestu domů… A opět jsme začali pravidelně vídat Štěpánku – to byl opravdu návrat domů…

Po několika dnech tatínek v klidu zemřel. Dostal od nás všech, co bylo v našich silách. A my jsme díky podpoře a péči jednotlivých zaměstnanců Cesty domů mohli spolu s ním prožít poslední chvíle bez stresu a strachu, v lásce a usmíření (a to se běžně velkým slovům vyhýbám – tátova škola…). A v mezičase jsme si užili spoustu radostných chvilek, táta si udržel smysl pro humor a nadhled i v posledních dnech života – dokud to jen trochu šlo…

Obrovskou pomoc jsme dostali i v čase „po“. Konkrétní – zajištění praktických náležitostí, omytí a oblečení tatínka, nasazení protézy (Štěpánko, velké díky!) – i emocionální – možnost utřídit si své pocity, porozumět jim. To všechno nám pomohlo situaci zvládnout, ale i prožít v její plnosti.

Je ještě hodně nevyřčeného, co jeden krátký dopis nemůže obsáhnout. Přesto doufám, že se mi podařilo vystihnout podstatu pomoci. A snad i vděčnost, kterou vůči všem, se kterými jsme se osobně setkali, cítím.

Děkuji.
Veronika Strenková

Všechno důležité vám pošleme

Jednou měsíčně rozesíláme Kaleidoskop – souhrn všeho zajímavého dění kolem Cesty domů. Přihlaste se k odběru a nic vám neuteče.
Archiv Kaleidoskopů