Rozhovor o benefiční aukci uměleckých děl, kterou Cesta domů letos pořádá online, s kurátorkou Karolínou Drábkovou, produkční Lucií Mikuleckou a vedoucí fundraisingu a péče o dárce Cesty domů Helenou Štohanzlovou.
Čím je podle vás aukce pořádaná Cestou domů jedinečná? Co dražitelé jinde nenajdou?
Karolína Drábková: Aukce Cesty domů má unikátní kolekci. Jsou v ní plátna, grafiky, hodně akvarelů, objekty i design. A to od autorů napříč věkovým spektrem – počínaje studenty uměleckých škol a čerstvými absolventy po renomované výtvarníky starší generace.
Máme i díla od nežijících autorů z dědictví dárců. Loni jsme tak dražili například litografii Kamila Lhotáka, letos je v aukci dvojice krásných scénických návrhů od Vlastislava Hofmana z roku 1927. Tato díla mají své příběhy, které vedou přes Cestu domů, čehož si moc vážíme. A ještě bych zmínila pár pěkných pozůstalostních děl od nedělních malířů, ty se k nám dostávají od jejich blízkých, kteří jsou rádi, že dílo takto žije a pomáhá.
Lucie Mikulecká: Pro mě jednoznačně atmosférou. A to nejen v případě sálové aukce. Ta radost, dravost a snaha podpořit Cestu domů je v případě letošní online aukce cítit i skrz monitor počítače.
Jak letošní kolekce vznikala?
Karolína Drábková: Sbírání děl bylo oproti jiným ročníkům hodně odlišné. Při setkáních s umělci v jejich ateliérech mě často doprovázel roční syn a díky němu jsme občas dostali ty nejlepší obrazy. (smích)
Samozřejmě bylo všechno poznamenané koronavirem, náladou ve společnosti, velmi ztíženými možnostmi setkávání a potřebou se chránit. Často jsme se s umělci kvůli nejisté situaci domlouvali na setkáních ze dne na den a oni nám vycházeli vstříc. A přestože se všem změnila jejich životní situace, chtěli nám svá díla darovat, protože jsou na to zvyklí. V mnoha případech jeden umělec doporučil dalšího, takže se vytvořila taková síť podporujících umělců. A s nabídkou děl se nám ozvali noví galeristé, toho si moc vážíme.
Do toho muselo přijít rozhodnutí oželet letos sálovou aukci a nabídnout pouze část zamýšlené kolekce online formou. Jak jste se s tím vyrovnávali?
Helena Štohanzlová: O konání sálové aukce jsem začala mít pochybnosti na začátku srpna, ale tehdy jsem byla jediná. Lucie s Karolínou se představě, že by sálová aukce neproběhla, bránily.
Definitivní rozhodnutí pak uzrálo na konci srpna, když začali být nemocní někteří kolegové z Cesty domů. Hrozilo, že kromě toho, že by nepřišli dražitelé, mohl ze dne na den onemocnět nebo se ocitnout v karanténě kdokoliv z nás. A v takové míře nejistoty nelze tak velkou akci pořádat.
Karolína Drábková: Do poslední chvíle jsme se na sálovou aukci těšili. Ale jsem ráda, že Helena udělala v předstihu správné rozhodnutí. Vybrali jsme díla do online aukce a začali chystat videa, ve kterých některá z děl představuji. Mnoho děl jsme nechali na příští rok.
Podle jakého klíče jste vybírali díla do online kolekce?
Karolína Drábková: Do online aukce jsme letos vybrali především drobnější díla, grafiky a práce na papíře. Rozměrnější plátna, která vybízejí k vystavení, jsme schovali na příští rok. Je to pěkný, rozmanitý výběr, kde si myslím každý něco může vybrat.
Helena Štohanzlová: Když pak člověk vidí dílo naživo, je stejně překvapen, třeba úchvatným obrazem Jarní exploze od Adriany Skálové. Výstava se ale opravdu konat nemohla, naprostá většina dražitelů to chápe a respektuje.
Máte vy osobně v letošní kolekci nějaká „srdcová“ díla?
Karolína Drábková: Je těžké jich vybrat jen pár, protože se mi líbí všechna díla. Vyzdvihla bych zmíněné scénické návrhy kubistického umělce Vlastislava Hofmana z roku 1927, které vznikly pro konkrétní návrh divadelní scény. Srdcovou záležitostí jsou pro mě díla všech tradičních dárkyň spjatých s Cestou domů: Martiny Špinkové, Adriany Skálové, Terezy Límanové a Pavly Hroudové. A nově také Kláru Stodolovou, i v jejích akvarelech je cítit příroda.
Helena Štohanzlová: Moc se mi líbí zmiňovaná Jarní exploze. Autorka Adriana Skálová říká, že letos na jaře, kdy obraz malovala, všechno kvetlo a bujelo víc než kdy předtím. A půvabné jsou sošky Nefritová liška a zelený osud.
Lucie Mikulecká: Mám, ale víc neprozradím.
Po čem z minulých, „normálních“ ročníků se vám stýská?
Lucie Mikulecká: Nejvíc se mi asi stýská po „obyčejném“ lidském kontaktu. Po tom, kdy se při přípravě aukce sejdeme, společně procházíme díla, řadíme je do katalogu, vedeme řeči, pijeme kávu (i víno), smějeme se, rozčilujeme se... Letos jsme v tom sice zase spolu, ale tak trochu každá sama.
Karolína Drábková: Mně se také stýská po teambuildingu při přípravách. A už teď mi chybí výstava, komentovaná prohlídka, kdy se s dárci sejdeme nad díly, vlastně celý aukční den, kdy se zaměstnanci a dobrovolníky Cesty domů vše chystáme, instalujeme výstavu, a pak se všichni převléknou do večerních šatů a přijde večer, s nadšením, vzrušením, energií těch 200 lidí, kteří přišli dražit. Chybí mi ta možnost potkat se na hezkém večeru v doprovodu uměleckých děl, za dobrým účelem.
Helena Štohanzlová: Moc mi chybí pospolitost, šrumec a očekávání, napětí, jak to dopadne. A zážitek z moderování Karolíny Drábkové a licitátora Miroslava Zíky.
Jak plánujete strávit večer 18. listopadu, kdy bude online dražba všech děl vrcholit?
Lucie Mikulecká: No samozřejmě online na www.cestadomu.cz/aukce. Těším se na adrenalinový zážitek.
Karolína Drábková: A sejdeme se online a finále budeme sledovat společně.
Helena Štohanzlová: Moc se na to těším.
Jak jste strávily a prožívaly den začátku dražby? Jaké byly reakce dražitelů?
Lucie Mikulecká: Přípravy byly plné nejistoty. Největší otazník se vznášel nad tím, jestli nás naši dárci a dražitelé podpoří tak velkoryse jako v sále i v případě online aukce. A 2. listopadu se ten otazník pomalu začal rozplývat. První den aukce byl velkolepý, radovaly jsme se z každého nového příhozu. Moc děkujeme a prosíme – vydržte s námi až do 18. listopadu!
Helena Štohanzlová: Pořád jsme byly online, psaly jsme si, tipovaly jsme. První dva dny byly ve srovnání s minulými ročníky online aukce unikátní.
Karolína Drábková: Byl to opravdu ostrý start, velmi vzrušující!
Co aukce pro Cestu domů znamená?
Helena Štohanzlová: Je to největší jednorázová dárcovská akce Cesty domů a spojení úsilí velkého množství lidí – zaměstnanců, kteří pro aukci „dýchají“, umělců a dražitelů. Aukce má také velkého fanouška v ředitelce Cesty domů Ruth Šormové. Skvělá je i spolupráce s několika externími lidmi a společnostmi, včetně hotelu Hilton, který nám mnoho let nebývale velkoryse vychází vstříc.
Karolína Drábková: Je to jedinečná událost, která se připravuje půl roku dopředu, a všichni jí žijí. Vnímám to i jako osvěžení, estetické nadnesení pro zaměstnance. Často si s nimi o dílech a vůbec o umění povídám. Do nového sídla Cesty domů jsme nechali udělat závěsný systém, stěny kanceláří a chodeb tak zdobí obrazy určené do aukce. Domácí hospic je plný umění, které působí jak na zaměstnance, tak na veřejnost, a to mi přijde důležité.
Helena Štohanzlová: Primární cíl je finanční výtěžek, ne společenská událost, ale vše se tam propojuje. Je to starost, ale velká radost.
Co byste aukci přála do příštích let?
Lucie Mikulecká: Vracím se zpátky na začátek: tu atmosféru. Aby nevyprchala. A abychom ji v příštích letech mohli nasávat nejen skrz monitor, ale opět i v sále hotelu Hilton. Ty okamžiky, kdy z nás spadne všechna únava a stres a jsme „jenom“ šťastní – z krásného večera, z výsledku, ze souznění. A stejnou spokojenost a radost čteme i v tvářích dražitelů.
Karolína Drábková: Já bych jí přála úspěch, skvělý realizační tým a možnost setkávat se, při přípravách i při vyvrcholení. A abychom si udrželi přízeň dárců uměleckých děl.
Helena Štohanzlová: Přeji si to samé. Hlavně, aby se všechno mohlo vrátit do normálu.
ptala se: Linda Tichotová Fryčová