David Kosák je od ledna 2025 novým ředitelem Cesty domů. O svých zahraničních studiích i pracovních zkušenostech, prvním profesním setkání s paliativní péčí i o ztrátě blízkého člověka v dětském věku mluvil v rozhovoru těsně před nástupem do funkce.
Co pro vás Cesta domů představovala, když jste se rozhodl přihlásit do výběrového řízení na jejího ředitele?
Cestu domů znám poměrně dlouhou dobu. Pracoval zde můj bratr jako externí lékař a před čtyřmi lety nastoupila do nakladatelství moje sestra. S bývalým ředitelem Markem Uhlířem jsem spolupracoval na několika projektech.
Vždy jsem si Cestu domů spojoval především s péčí doma v závěrečné fázi života. A v posledních letech hodně vnímám osvětovou část, která vždy byla nedílnou součástí organizace, ale postupem času se zvětšila spolu s celou Cestou domů, v dosahu i rozsahu svých aktivit.
Pocházíte z lékařské rodiny, sám jste si zvolil studium ekonomie. Co vás vedlo k výběru oboru?
Původně jsem o studiu medicíny uvažoval, ale s ohledem na situaci v českém zdravotnictví jsem byl i okolím přesvědčen, že by pro mě byly vhodné i jiné obory. Studoval jsem veřejné finance se zaměřením na zdravotnictví na Vysoké škole ekonomické. Následně jsem pokračoval ve studiu na Erasmus University Rotterdam v oboru Health Economics, Policy & Law, což je multidisciplinární obor zaměřený na komplexní pochopení zdravotnických systémů, které jsou pro každou zemi velmi individuální – neexistuje země, která by měla stejný systém jako kterákoliv jiná.
Důležitou součástí tohoto oboru je tzv. farmakoekonomie, která posuzuje přínosy nových zdravotnických technologií a hodnotí je z ekonomického hlediska v kontextu již existujících léků či jiných technologií. Když se vyvine nový lék, posuzují se jeho přínosy a dopady, především na kvalitu a délku života pacientů, v kontextu souvisejících nákladů na danou technologii. Je to velmi důležitý nástroj při posuzování úhrady za nové léky a do jisté míry pomohl k větší transparentnosti a snížení celkových nákladů.
Kde jste zahájil profesní dráhu?
Hned po studiu jsem se rozhodl, že zkusím pracovat pro poskytovatele zdravotní péče, abych v praxi pochopil provoz zdravotnických zařízení. Jeden z velkých poskytovatelů soukromé zdravotní péče v ČR zrovna vypsal pozici management trainee. Měl jsem možnost stínovat nejvyšší vedení společnosti a působit na mezinárodních projektech této nadnárodní společnosti, která je jedním z největších poskytovatelů rehabilitační péče na světě. Pomocí těchto projektů jsme se například snažili přivést koncept lůžkové rehabilitace do zemí, kde tento typ péče není nebo nemá tradici. Byla to například Čína, Austrálie, ale i Velká Británie, kde byla za Margaret Thatcherové lůžková rehabilitační péče vyškrtnuta ze seznamu hrazených služeb. V rámci jednoho projektu jsem nakonec odjel do Kuala Lumpuru, kde jsme otevřeli rehabilitační kliniku, která měla sloužit jako ukázka našeho konceptu a možnosti replikovat ho.
Následně jsem se vrátil do ČR a byla mi nabídnuta pozice ředitele Nemocnice Neratovice. Působil jsem tam 6 let do dubna 2024, kdy jsem se rozhodl, že je čas na změnu. Část mého působení se odehrávala v době covidu, což bylo hodně náročné období.
Povedlo se vám v neratovické nemocnici zavést něco nového?
Jedna z věcí, o kterou jsem se opravdu snažil, bylo snížení negativního dopadu provozu na životní prostředí. Jako první nemocnice v ČR jsme se přihlásili k iniciativě organizace Health Care Without Harm, sdružující celosvětově zdravotnická zařízení, která se snaží, aby jejich provoz byl ekologický. Ať už v energetice, odpadovém hospodářství nebo v dalších oblastech, které mají negativní vliv na přírodu. Byli jsme první tuzemská nemocnice, která od roku 2019 odebírala pouze elektřinu z obnovitelných zdrojů, čímž jsme ročně uspořili vypuštění zhruba 500 tun oxidu uhličitého. Snažili jsme se také snižovat spotřebu jednorázových materiálů, elektřiny a vody. Na rozdíl od zahraničí u nás toto zatím není tématem. Myslím ale, že se to časem změní.
Už v minulosti jste se pohyboval i v oblasti paliativní péče. Co to bylo za projekty a co vám přinesly?
První profesní kontakt s paliativou jsem měl v roce 2016 při práci na projektu Centra paliativní péče, v jehož rámci jsme mapovali potřeby paliativní péče pro Prahu 10. Zpracovali jsme analýzu a nastínili ekonomickou realitu výstavby lůžkového hospice. Kapacita hospicových lůžek v Praze a ve Středních Čechách je velmi omezená, podle doporučení by měla být výrazně vyšší. Bylo to pro mě velmi zajímavé, měl jsem možnost navštívit hospice v Praze i ve Středních Čechách, seznámit se s jejich fungováním. Také jsem spolupracoval s Markem Uhlířem na metodice pro poskytovatele v rámci projektu ministerstva zdravotnictví na podporu mobilní specializované paliativní péče.
Jméno vaší rodiny je spojené i s pražským zámkem Veleslavín a plány na zřízení tamního paliativního centra. O co přesně šlo a jak snahy dopadly?
Naše rodina od začátku 20. století vlastnila sanatorium ve Veleslavíně, to pak bylo arizováno a následně zabaveno komunisty. V současné době areál vlastní český stát a nijak ho nevyužívá. Těsně před covidem jsme s Martinem Loučkou, ředitelem Centra paliativní péče, a mým bratrem Mikulášem Kosákem, který je v současné době vedoucím lékařem interních ambulancí v ÚVN, přišli s projektem na vybudování komplexního hospicového centra pro Prahu a Střední Čechy.
Jednalo se nejenom o lůžkový hospic, ale i o propojení s mobilním hospicem. Počítali jsme s komunitní a kulturní částí i se vzděláváním. Jednali jsme s celou řadou partnerů, byl mezi nimi Magistrát hlavního města Prahy, MČ Praha 6, kde se areál nachází, Všeobecná zdravotní pojišťovna, Univerzita Karlova, která by byla partnerem vzdělávací části, Centrum paliativní péče, Česká společnost paliativní medicíny a místní spolek Hradní potok. V roce 2022 jsme s nimi uspořádali kulatý stůl a odezva byla pozitivní. Nakonec ale nedošlo k plánované směně pozemku mezi Prahou a státem, jejímž předmětem měl zámek být. Je to škoda, myslím, že areál by byl pro projekt ideálním místem. Ale někdy se vyskytnou větší síly, proti kterým se těžko bojuje.
Se smrtí jste se intenzivně setkal už v dětství, kdy vám zemřel otec. Jak se na tuto zkušenost zpětně díváte?
Moje rodina přišla o otce, který zemřel při dopravní nehodě, když mi bylo 7 let. Byla to pro mě velká ztráta, proto mám k tématu konce života a truchlení blízko. O tom, jak komunikovat s pozůstalými, se tehdy moc nevědělo. Nedávno jsem byl na projekci filmu Rok vdovy s besedou, kterou spolupořádala Cesta domů, a spoustu věcí jsem si vybavil. I z reakcí diváků, z nichž mnoho prožilo těžké situace podobné těm ve filmu, bylo znát, že velká část věcí se děje pořád stejně jako tehdy u nás v rodině. I proto věřím, že to, co dělá Cesta domů v osvětové části, má velký smysl. A pořád je před námi hodně práce.
S jakými plány jste přišel do Cesty domů?
Plánů je spousta, ale nejdůležitější je pro mě seznámit se do detailu s organizací a s lidmi, kteří tady pracují. Vnímám, že po delší době, kdy zde nebylo vedení, je důležité situaci personálně stabilizovat. To bude primární cíl pro první půlrok. Pak mám nějaké dlouhodobé vize, u těch bude záležet, jaké budou možnosti. Mohou se ještě změnit na základě toho, co se zde dozvím. A třeba vymyslíme s týmem ještě další možnosti, kam směřovat.
Na co se těšíte?
Především se těším na změnu. Je to velmi příjemná změna, cítím ze všech kolegů optimismus a dobré naladění. Vnímám, že stejně jako v nemocnici tu má práce velký smysl. A tam, kde zaměstnanci nacházejí smysl, jsou podle mě spokojení. Nezisková organizace je něco jiného než soukromý poskytovatel zdravotní péče, a i když jsem kdysi v neziskových organizacích pracoval i dobrovolničil, z profesní stránky to pro mě bude změna. Věřím, že k lepšímu.