Není snadné odpovídat na některé dětské otázky. A pokud je děti kladou v době, která je pro dospělého emočně náročná, například když nám zemře otec nebo matka, může být pro nás opravdu těžké odpovídat.
![Martina Špinková Martina Špinková na veletrhu Svět knihy](https://www.cestadomu.cz/sites/default/files/styles/content_wide/public/obrazky/a_img_2367.jpg?itok=V8c5Yu1u)
Nová knížka Máváme ti, dědo nabízí způsob, jak dítě neodbýt, ale poctivě mu odpovědět na jeho obavy a těžkosti – protože právě ty jsou za otázkami skryté, nikoli pouhá dětská zvědavost. O knížce jsme si povídali s její autorkou a zároveň šéfredaktorkou nakladatelství Cesta domů Martinou Špinkovou.
Kdy tě ta knížka „napadla“?
Jako vždycky: nevíš přesně. Léta krouží kolem a pak jednou jdeš k lesu a je tu a musí se napsat. A pak bylo jasno před rokem: Když jsem seděla na posteli mého několik hodin zemřelého táty, přišly vnučky, přinesly knížku, opřely se o pradědečka a řekly: babi, čti nám knížku o dědovi. Tak jsem si řekla, že takovou udělám.
Proč knížka o pohřbu pro děti?
Protože děti se umějí loučit, vzpomínat, potřebují to, potřebují jít s námi na pohřeb i na hostinu po něm. Potřebují tomu rozumět a potřebují, abychom my rozuměli jim.
Nebudou se toho bát?
Nemyslím. Kdo se bojí, jsme my, dospělí. A děti pak svými lichými strachy vydělíme z tak důležité události. A tím teprve jim působíme smutek. Potřebují od nás vzít za ruku, třeba s knížkou na klíně, a vědět, že jsme s nimi a společně neseme křehkost i sílu našeho života. S narozením miminka je to podobné – i tam na děti často zapomínáme.
Sama jsi ilustrátorkou mnoha knih, tentokrát sis ale našla jinou ilustrátorku…
Věděla, že to Šarlota Filcíková bude umět nejlíp – a stalo se. Kresba pár tahy a přitom vyjádří nejen, jak to vypadá, ale i co cítíme, jak se cítíme, jak to vidí děti. Snad se nám společně aspoň trochu podařilo rodičům ukázat: takhle to vidíme my, vaše děti.
![Máváme ti, dědo](https://www.cestadomu.cz/sites/default/files/styles/content_image/public/obrazky/mavame_dvoustrana.jpg?itok=EJkqzbXr)
Ale má se to dělat takhle, aktivně jim to strkat do ruky?
Má. Chodím do školek a škol povídat si s dětmi o strachu, narození a smrti. Když se zeptám, komu někdo umřel, zvednou se téměř všechny ruce a okamžitě se spustí lavina vyprávění, starostí, smutku, zájmu, hrdosti. Rodiče si myslí, že děti se se smrtí nepotkávají – a hodně se mýlí.
Dá se kniha nazvat komiksem o pohřbu?
Není to úplně komiks a není to jen pohřeb. Je to knížka o loučení a vzpomínání, o jedné rodině a jedné z mála jejích velkých událostí, které si děti zapamatují na celý život. A pokud ji pomineme a zadupáme do země, ponesou si celý život osaměle smutek, kterému moc nerozumějí. Chtěly jsme se Šarlotou, aby obrázky měly děti rády a poznaly se v nich.
Máte stejné zkušenosti?
Oběma nám v rozmezí týdne loni v létě umřel jeden rodič. To jsme zrovna s knížkou začínaly. Ale jinak máme jiné rodinné konstelace, já mám trochu obří rodinu a Šarlota malou, mám vnoučata a Šarlota ne, ale to všechno nám bylo dohromady velkou vzájemnou inspirací, knížka vznikala v pestrém dialogu i srozumění, v napětí různých zkušeností i stejné touhy.
Touhy?
Jo. Myslíme si, že jde společným povídáním předejít tomu, aby se pak v tak důležité chvíli neděly věci tak, jak nechceme, ale tak, jak si přejeme. Přejeme si, aby knížka tomu pomohla. A abychom nezapomněli na děti.
To zní logicky. A koupí tuhle knihu rodiče dětem…?
Bereme děti na výlet, do ZOO, do divadla, do kina, na oslavy. Pohřeb není ZOO, ale všechno kolem je pro děti divadlo, výlet i oslava dohromady. Mohou se objevit a uzdravit smutky. Můžeme najít nové společné radosti. Navrhuji to zkusit, nebát se a vidět. Děti nás povedou.
autor: Jaroslav Šimůnek