Zápisky Ruth Šormové, ředitelky Cesty domů, z její stáže v londýnském St Christopher’s Hospice v říjnu 2022.
Je říjnové pondělní ráno. Mířím procházkou mezi typickými cihlovými domky na pomezí londýnských čtvrtí Sydenham a Penge do nedalekého hospice, kde dnes začíná pětidenní MPA – mezinárodní multiprofesní akademie. Lije jako z konve. Ještě nevím, že další dny budou (téměř) bez deště, teď jsem vděčná, že jsem na cestu přibalila pršiplášť.
St Christopher’s Hospice má za sebou pětapadesátiletou historii a nabízí své služby lidem z jihovýchodního Londýna, kterých je o něco víc než obyvatel Prahy. Jeho zakladatelka Cicely Saunders mu – jako prvnímu modernímu hospici na světě – do vínku dala (multi)profesionalitu, respekt k individuálním potřebám a přáním pacientů a hluboký lidský přístup založený na křesťanských hodnotách, projevujících se mj. respektem a civilností. Ne nadarmo má tahle charismatická dáma, zakladatelka moderního hospicového hnutí a neúnavná propagátorka paliativní medicíny, před svým jménem titul Dame (uděluje ho král/ovna a je obdobou mužského Sir) a na každém kroku je cítit, jak přirozené úctě se těší. A ne nadarmo se tohle místo představuje svým klientům i veřejnosti jako „St Christopher’s, víc než jen hospic“.
Nabitý program akademie probíhá v krásné, vloni otevřené budově vzdělávacího centra. Mezi přednášejícími jsou skvělí britští paliativní odborníci: manažeři, lékaři, sociální pracovníci, zdravotní sestry, dobrovolníci i jejich koordinátorka, vedoucí dobročinných obchodů. Pestrá je i skladba účastníků: šest žen a jeden muž přijelo z různých koutů světa, přičemž z Prahy do Londýna jsem to měla nejblíž.
Dostávám možnost dozvědět se něco o paliativní péči nejen ve Velké Británii, ale i v Bhútánu, Brazílii, Indii, na Islandu, v Jihoafrické republice a Nigérii. Zjišťuji, že leccos máme společné a často řešíme podobná témata: jak nabídnout služby více lidem, jak zachovat správný model multiprofesní spolupráce při zvyšujícím se počtu pacientů, jak šířit myšlenky dobrého umírání dál, jak kombinovat zdravotní a sociální služby, jak to všechno uřídit a ufinancovat. Vedle toho se objevuje i řada specifik a odlišností: některé plynou z kulturní, sociální a ekonomické rozmanitosti, jiné jsou sice často inspirativní, leč nepřenosné. Přesto vnímám, jak důležité a obohacující může takové setkání být.
Věděli jste třeba, že v indickém státě Kerala funguje unikátní model paliativní péče, jehož pilířem jsou tisíce dobrovolníků zapojených do promyšleného systému, díky kterému je v téhle chudé zemi u pobřeží Indického oceánu paliativní péče dostupná téměř dvakrát více lidem než v celosvětovém průměru? Nebo že v Nigérii má paliativní péče svá specializovaná pracoviště, ovšem jen v několika málo velkoměstech, zatímco většině území a obyvatel je něco takového zcela neznámé? Věřili byste slovům Ásdís, která vede péči mobilního hospice v Reykjaviku: „Na Islandu jsme jeden od druhého tak daleko a život je často tak drsný, že i po třiceti letech práce vidím pořád jako hlavní úkol přesvědčit mé krajany, že Islanďané nejen žijí, ale také umírají“? A co zpráva z Jihoafrické republiky, podle které v této zemi už déle než čtvrt roku není dostupný morfin? V Brazílii je zase rozvoj paliativních služeb do značné míry závislý na podnikatelských záměrech privátních subjektů, v jejichž přesah často nezbývá než doufat. A napadlo by vás, že Yangden, která sedí u vedlejšího stolku, se stala hybatelkou rozvoje paliativní medicíny v Bhutánu z pověření vlády díky tomu, že už zvládla proměnit tamní porodnictví?
Člověk získá odstup a nadhled, leccos se ukazuje v jiné perspektivě, v novém světle a souvislostech. Stojí za to slyšet nové podněty, přehodnocovat zavedené postupy, odvážit se dát otazník i za věty, které jsou na první dojem oznamovací.
Často nemáme na učení čas a energii, nebo to tak aspoň deklarujeme. České zaklínadlo „mám moc práce“ zná angličtina třeba jako „too busy to learn“ a MPA byla pro mě vítanou šancí tohle klišé aspoň na čas škrtnout ze svého slovníku. Celé mě to vtáhlo a bavilo, zformulovala jsem si spoustu poznámek, otázek a témat.
Co jsem si, kromě pár suvenýrů, z Londýna přivezla?
Vědomí, že v Cestě domů máme dobrý a pevný základ a směr, který můžeme a máme posilovat, rozvíjet a inovovat. Ujištění, že Péče a Osvěta k sobě patří nejen u nás, že i britská zkušenost ověřila, že jsou jako dvě větve na jednom stromě, který díky tomu nese víc ovoce. Potvrzení, jak důležité je udržet si v hospici, vedle profesionality, také přívětivost, lidskost, týmového ducha a smysl pro humor. Uklidnění, že všechno nemusí vždycky být „nej“, ale že se o to máme pokoušet, a to i prostřednictvím práce s omyly a chybami. Inspiraci z komunitního rozměru hospicové osvěty i služeb, ze zapojení dobrovolníků i tam, kde to zatím nezkoušíme. Náměty pro dobročinné obchody. Pochopení, že respektující a individuální přistup k potřebám a přáním pacientů a klientů i jejich blízkých, který k nám už teď neodmyslitelně patří, lze ještě dál promýšlet a prohlubovat.
A nad tím vším připomínku, že dál se posuneme, jen když budeme mít víc otázek než hotových odpovědí. A dopřejeme sluchu i otázkám nepříjemným, provokativním a naléhavým.
Děkuji, že jsem mohla poznat St Christopher’s, víc než jen hospic.
Ruth Šormová
