„Překládat Příhody kostlivce Johana pro mě byla veliká radost, každá věta originálu je ve své jednoduchosti pečlivě promyšlená,“ říká překladatelka Linda Dejdarová o knize, kterou pro nakladatelství Cesta domů převedla z estonštiny.
„Přestože jde o dětskou knížku, věřím, že potěší každého – podle mě se hodí i pro čtení dětem předškolního věku, kterým může poskytnout spoustu námětů k zajímavým rozhovorům. Mám vlastní zkušenost, můj pětiletý syn Kostlivce Johana ocenil. Věřím, že i dospělí si u něj odpočinou, pobaví se, a snad si zafilozofují nad vlídným podání odchodu z tohoto světa, především u posledních kapitol,“ nastiňuje Linda Dejdarová (1983), která je od roku 2010 usazená v Helsinkách a překládá především finskou fiction literaturu.
Autorka Triinu Laan v originále použila pro promluvy hlavních postav võruské nářečí. Co pro vás představovalo?
Při prvním čtení mě polila hrůza, jak si s těmito úseky poradím, võruském nářečí rozhodně neovládám! V originále text opravdu předpokládá znalost võruštiny, jinak čtenář tápe. Musí sáhnout po pomoci od osoby nářečí znalé, čímž se malý estonský čtenář obohatí o nějaké ty místní reálie.
V porozumění mi nakonec pomohla znalost finštiny. Estonština a finština jsou si velmi podobné na základě jazykové příbuznosti, mně ale paradoxně finština pomohla ve slovech, které se standardní estonštině vůbec nepodobají. A nejvíc mi pomohla estonská přítelkyně, sama spisovatelka, která naštěstí võruštině rozumí i jí umí celkem obstojně mluvit, což pro mě bylo fascinující sledovat.
Ve vašem překladu nářečí srozumitelné je, ale přitom je zřejmé, že jde o něco zvláštního, občas trochu tajemného...
Snažila jsem se vyřešit překlad tím, že jsem si z různých mně známých nářečí češtiny vybrala několik rysů, které jsem použila tak, aby výsledek byl co nejdůslednější. Zkrátka aby bylo jasné, že jde o nářečí, ale aby jej nešlo nijak konkrétně zařadit.
Stařenka kostlivci přinesla dědův starý klobouk a děda mu našel slavnostní sako, které ze samého visení ve skříni už chytilo trochu plísně. Byly na něm dokonce dva čestné odznaky – Dárce krve a Vzorný traktorista. „Baj v tem nemam kde chodit, vem si to ty,“ řekl děda Johanovi.
Text je celkem stručný, ale působí bohatě, čtenář má pocit, že postavy dobře poznal a něco s nimi prožil. Byl tak stručný i originál?
Originální text byl poměrně minimalistický, měla jsem s tím místy problémy – některé kratičké věty byly tak nadité významem, že jsem se s nimi pěkně potrápila. Na několika místech jsem to musela vzdát a český překlad takzvaně „obohatit“, abych do něj všechen význam dostala. Jako jeden příklad můžu uvést část, kde se prarodiče s vnoučaty chystají do sauny: svlékají se v předsíňce a pak se saunují. Tam je můj překlad o poznání delší než původní text.
A suchý, někdy až trochu černý humor, ten byl v originále také přítomen?
Ano, snažím se při překládání držet co nejvíc originálu, černý humor je poctivě převzatý z původního textu.
Pyšná kočka velká jako rys na pozdrav líně pohnula fousky na jedné straně tváře. „Kdybys sa ztratěl v lese, kočka ťa dovede vyvest ven,“ hledal děda, za co ji pochválit, protože se za její nadutost trochu styděl.
Ptala se Linda Tichotová Fryčová