Malý prostor v Soukenické ulici již dva roky oživují vernisáže, přednášky, semináře, tiskové konference, výuka jazyků i obědůchtiví návštěvníci. O začátcích i provozu Dobročinné kavárny Cesta domů hovoří Vojtěch Kozlík.
Jak se Cesta domů rozhodla, že založí dobročinnou kavárnu? A kdy to bylo?
O dobročinné kavárně jsme v Cestě domů uvažovali už před pěti šesti lety, tehdy měla být v sousedství našeho dobročinného obchodu v Bubenské ulici. Tenkrát to nevyšlo, tak jsme vyčkávali. A ukázalo se, že v prostorách Církve bratrské v Soukenické ulici funguje jednou měsíčně klub Samaří, pravidelná setkání se zajímavými osobnostmi, malé koncerty a přednášky. Aby byl prostor více využitý, nabídli ho v létě 2016 nám.
A začala rekonstrukce…
Ano, úzce s námi spolupracovala architektka Jana Mercogliano. Museli jsme vytvořit sociální zařízení, bar, upravit vestavěné patro, které se nám velmi líbilo, ale bylo z 90. let – z doby, kdy v prostoru byla knihvazárna, a nebylo dobře staticky vyřešené. Použité barvy vycházejí z barev, které používá Cesta domů. Vstupnímu prostoru dominuje originální lustr složený z 38 žárovek. Zajímavostí je kovový vývěsní štít, ukovaný kovářem v lesích nedaleko Kladna – nechtěli jsme žádný svítivý neon, ale něco, co se bude hodit k interiéru, který je z části památkově chráněný.
Kavárnu jste otevřeli v polovině října 2016. Našla si své návštěvníky? Konkurence je veliká…
Soukenická ulice nepatří mezi hlavní bulváry a kavárna nemá veliké výlohy. Také jsme se museli vzhledem k zázemí smířit s tím, že nemáme možnost vařit. Ale riskli jsme to. Je to místo, kde se můžou scházet jak lidé, kteří s Cestou domů mají něco společného, tak ti, kteří ji vůbec neznají.
Někteří zákazníci sem chodí pravidelně v poledne pro polévku, někteří pro latté, mají tu své otevřené účty. Jeden pan taxikář si denně chodí pro kávu a štamprli (smích). Pan farář z Církve bratrské chodí se svými kolegyněmi téměř na minutu přesně o půl jedné na polévku. Polévky vozíme z Polífkárny, jejich polévky jsou jedním z našich nejžádanějších produktů hned vedle zapékaných baget, sendvičů, vaflí a u nás pečených croissantů. A jiní se chodí dívat na vystavené obrazy námi pořádaných výstav. A jiní si přijdou koupit knížky a další drobnosti z nakladatelství Cesta domů.
Stává se, tak jako v obchodech Cesty domů, že si tam přijdou lidé vlastně popovídat a zjistit něco o Cestě domů?
Ano, stává se to. O něco míň než v obchodech, přece jenom obchod na Bubenské je původní sídlo Cesty domů, tak tam jsou lidi zvyklí chodit. Ale celkem často se stane, že lidé přijdou, sednou si, a když si všimnou informací umístěných na stolku, začnou se zajímat o Cestu domů.
Obsluhují v kavárně i dobrovolníci?
Letos se nám podařilo začít budovat tým dobrovolníků, v tuto chvíli v kavárně pravidelně obsluhují čtyři. Jeden z nich má úsměvný handicap – je totiž vyšší, než je průchod pod barem. Ale doposud se neuhodil, nebo aspoň ne tak, aby z toho byl pracovní úraz.
Kavárna slouží i jako výstavní prostor…
Myšlenka pořádat výstavy tu byla dlouho. Původně jsme výstavy dělali v obchodě v Bubenské. Jenže s postupem času množství věcí zabíralo plochy stěn a výstavy v obchodě už nebylo možné pořádat. Tohle propojení výtvarného umění s Cestou domů vlastně postupně dospělo k našim aukcím.
V kavárně dosud proběhlo přes dvacet výstav. Využíváme celého prostoru, moc pěkné bývají i vernisáže. Spolupracujeme s kurátorkou, která má v současné chvíli domluveno asi deset dalších výtvarníků, zájem vystavovat u nás je poměrně velký.
Které výstavy měly úspěch?
Třeba výstava jedné z dobrovolnic Cesty domů, Adriany Skálové, byla velmi úspěšná. Nyní jsme zahájili výstavu Pavly Hroudové, autorky mnoha grafik pro naše nakladatelství. Ta bude otevřená do půlky ledna.
Prostory kavárny i pronajímáte…
Ano, o salonek v centru města je zájem, pořádají se tu třeba tiskové konference, školení, semináře, vyučují se jazyky. Zajistíme kompletní servis. Občas pronajmeme i celou kavárnu. Úrovní nájmu jsme výrazně levnější než dostupné prostory v centru Prahy.
A co ostatní akce, které v kavárně pořádáte?
Díky podpoře manželů Myšičkových jsme pořádali velmi úspěšné Čtení s Myšičkovými, kdy herec Martin Myšička čte úryvky z vybraných knížek a jeho manželka Bára se stane na dobu toho čtení, což jsou většinou dvě hodiny, obsluhou, nesmírně milou, usměvavou a s neotřelým přístupem k zákazníkům.
Další zajímavou akcí jsou divadla pro děti, která jsme pořádali díky spolupráci se spolkem Loutky bez hranic. Plánujeme sérii tří přednášek o Skotsku, protože jeden z našich podporovatelů v Cestě domů je vášnivý milovník Skotska a jeden z největších odborníků na skotskou whisky. Jeden večer tedy bude věnovaný výrobě whisky, druhý večer ochutnávce a třetí večer bude hudební.
V některých časech si kavárnu nelze pronajmout, protože ji Cesta domů využívá k setkání svých zaměstnanců, případně k setkání správní rady, školením a dalším typům schůzek. Je myslím dobře, že máme i jiný prostor než zasedací místnost, navíc s dobrou kávou a obsluhou.
Dokonce jsme sem z kancelářských prostor přemístili takzvanou Snídani pro dárce, dopoledne otevřených dveří v Cestě domů.
