Umění rozhovoru o konci života
Publikace je vyprodaná, dostupná k zapůjčení v knihovně Cesty domů.
Rozhovor s lékařem, s blízkými, se sebou samým. A ten většinou v praxi schází. Lékaři si nepřipouštějí, že právě rozhovor s pacientem je tak zásadní a pacienti nebo příbuzní si netroufají se lékaře ptát. Pokud se neodhodláme postavit čelem k faktu konečnosti našeho života a nezamyslíme se nad tím, jak bychom my nebo naši pacienti chtěli konec svého života strávit, někdo jiný tato rozhodnutí udělá za nás. Může to být ale i jinak, jak Volandes s nadějí i trefnou sebekritikou v knize ukazuje. A asi právě proto se jeho kniha, nedávno vydaná v USA, stala rychle paliativním bestsellerem a má co říci i našim čtenářům: pacientům, jejich rodinám a jejich lékařům.
Kniha může dodat každému z nás odvahu se včas zamyslet nad tím, jak chceme žít na konci života. Lékařům pak dokáže poradit a dodat sílu a moudrost do těžkých situací, kdy stojí tváří v tvář těžce nebo nevyléčitelně nemocným pacientům, nesnadno se rozhodují o způsobu léčby a obtížně hledají slova. Doktor Volandes jim je s kolegiálním nasazením nabízí, sympatickou otevřeností povzbuzuje.
Knihu doporučujeme všem zdravotníkům, etikům, studentům, psychologům, sociálním pracovníkům, ale také široké veřejnosti a rodinám pečujícím o své dlouhodobě nemocné blízké.
Z anglického originálu The Conversation, vydaného v roce 2015, přeložila Lenka Kapsová. Odborný konzultant překladu PhDr. Martin Loučka, PhD.
Recenzi knihy napsal Jan Lukavec pro časopis Respekt.
Zalistujte publikací
Ukázky z knihy:
Miguel a Claudia spolu během společného života strávili tisíce nocí,
spali bok po boku a sdíleli i ta nejintimnější tajemství. Taky denně
řešili přízemní záležitosti, třeba jaké bude počasí nebo co bude zítra
k večeři. Za celé ty roky však nenašli ani jedinou vhodnou chvilku, aby
si promluvili o zdravotní péči v závěru života. Tehdy jsem si uvědomil,
že ani já jsem s vlastní rodinou nikdy nemluvil o tom, co bych si v této
životní fázi přál. Když se člověk cítí dobře a těší se výbornému zdraví,
prostě na takový rozhovor nemyslí.
S Lillian Badakianovou jsem se seznámil pouhý den předtím. Bylo jí
třicet dva let. Vyzkoušela už všechno, co jí mohl zdravotnický systém
nabídnout, a přestože měla obrovské bolesti a prakticky nulovou naději,
že bude žít déle než pár týdnů, rozhodla se, že máme pokračovat ve
všech dostupných intervencích, aby mohla s manželem a dětmi prožít
ještě jedny poslední Velikonoce. Jeden měsíc, který do velikonočních
svátků zbýval, vypadal jako nekonečně dlouhá doba. Když jsem s Lillian
mluvil, v hloubi duše jsem věděl, že její poslední přání nebude korunováno
žádným hollywoodským koncem.
„Udělali jsme přesně to, co nás učili. Všechno bylo podle předpisů. Podívej
se, takhle ten systém funguje, to je prostě naše práce,“ připomněl
mi Edward. Ve tváři se mu však mihl záblesk nesouhlasu, nepatrný
náznak rozčilení. Oba jsme věděli, že něco není v pořádku. „Já se prostě
nemůžu smířit s tím, že jsme tohle všechno provedli člověku, který
je jednou nohou v hrobě,“ přestal jsem si brát servítky. „Myslíš, že by
si to přál? Přál by sis to na jeho místě ty? Udělal bys to svému tátovi?
Připadá mi, že systém, který dovolí, aby smrtelně nemocní lidé zažívali
takovéhle mučení, není úplně v pořádku.“ Edward mi položil ruku na
rameno. „To se spraví. Jsi ještě nováček, ale taky si zvykneš. Vyspi se,
a až zítra přijdeš do práce, zavolej mi.“
Že si na to zvyknu? Na tohle si má člověk zvyknout?
Lidé zkrátka neznají smrt v převleku, který na sebe vzala v jednadvacátém století.
Ještě před padesáti lety umírala větší část lidí doma mezi svými blízkými.
Dnes jich drtivá většina zemře ve zdravotnických zařízeních mezi cizími lidmi.
Zkušenosti a data jasně ukazují, že tato proměna, kdy smrt přestala být něčím
přirozeným, co se odehrává doma, a stal se z ní medicínský proces probíhající
v institucích, má ničivé dopady. Smršť lékařských zásahů, které umírání v jeho
moderní podobě doprovázejí, si málokdo dovede představit, protože se odehrává
za zdmi nemocnic. A zjednodušené, cenzurované obrazy resuscitace v televizi
a ve filmu nedávají lidem reálnou představu o nemocniční péči na konci
života. Kdyby si pacienti a jejich blízcí dokázali lépe představit, jaké zákroky se
provádějí v pokročilých stadiích nemoci, mnohé z nich by nepochybně odmítli.