Názory učitelů
Téměř tři čtvrtiny dotázaných pedagogů si myslí, že o tématu smrti a umírání by se mělo mluvit v rámci běžné výuky, více než polovina se už totiž setkala s nutností řešit situaci spojenou s úmrtím nebo umíráním v rodině žáka, ale i smrtí někoho z prostředí školy, tedy žáka, učitele a podobně.
Kdy a v jakých předmětech ale s probíráním takových témat začít? Většina dotázaných učitelů se přiklání k tomu, aby se tak dělo v předmětech, jako jsou rodinná výchova a výchova ke zdraví, které jsou vyučovány až na druhém stupni. Velká část učitelů by se navzdory tomu nebála tematiku zařadit do výuky již na 1. stupni, avšak názory na to, v jaké třídě s problematikou smrti a umírání začít, jsou velmi různorodé. Bohužel jen 5 % učitelů je připraveno o smrti hovořit, školy také nemají stanoven žádný doporučený postup, jak to dělat.
S nutností vypořádat se se smrtí v rodině žáka se už během své praxe setkalo 57 % dotázaných učitelů. Takovou situaci ale neřešili příliš často – 30 % z těch, kteří již tuto osobní zkušenost mají, odpovědělo, že to bylo zhruba jednou za rok, 26 % mluvilo s žáky o úmrtí v rodině dítěte jednou za dva až tři roky, 45 % dokonce méně často. O úmrtí v rodině žáka se učitelé nejčastěji dozvídají od jeho příbuzných, děje se tak ve 48 % případů. 30 % pedagogů odpovědělo, že jim to sdělí sám žák. Informují je ale i jeho spolužáci nebo vedení školy. Učitelé dotázaní v rámci kvalitativní části výzkumu se shodli na tom, že téma smrti je tabuizované a ve škole by se o něm mluvit mělo. Otevřenější jsou podle nich děti na 1. stupni, na tom druhém bývají trochu „opatrnější“.
Mluvit o smrti dá dětem to, že aspoň trochu přistoupí na myšlenku, že konec života existuje, že je to realita a že se s tím budou setkávat. Mělo by se o tom mluvit, aby byly odolnější a připravené. – názor z výzkumu
Téma umírání a smrti do školních lavic patří, na tom se učitelé shodli. Jenže kdo si vylosuje toho černého Petra, kterým takové debaty mohou být? Kdo by měl s dětmi mluvit o konci života? Kdo by se měl zapojit do řešení situací, kdy se žáci setkají s úmrtím v rodině či ve škole? Jednoznačně z toho vyšli třídní učitelé, samozřejmě i rodina žáka. Pro školní poradenské pracoviště hlasovali hlavně mladí učitelé pod 35 let. Ovšem čtvrtina dotázaných učitelů se přiznala, že neví, zda na jejich škole nějaké poradenské pracoviště funguje, a více než polovina nedokáže zhodnotit činnost takového pracoviště.
Učím v 1. třídě, chlapečkovi zemřel tatínek, hodně těžko to nesl, ale bylo mu to vysvětleno tak, že táta odešel do nebe. A když se teď bavíme o rodině, tak on vždycky tatínka zmíní, že už ho nemá. Myslím si, že by se před dětmi mělo o smrti mluvit, šetrně, ale tak, aby byly schopné to nějak přijmout. – názor z výzkumu
Pro to, aby se téma smrti a umírání probralo ve výuce, se vyslovilo 72 % učitelů, a z toho 21 % je o potřebě zařazení tématu do výuky dokonce pevně přesvědčeno. Častěji to byly ženy – učitelky, výchovní poradci a preventisté. Pětina dotázaných by se nebála zařadit zatím tabuizované téma už od 1. tříd. Většina se přiklání k tomu, aby se s tématy začalo ve 4. či 5. třídě, případně až na druhém stupni základních škol.
Ovšem zatím to ve výuce řeší v dostatečné míře jen 8 % škol. Alespoň velmi okrajově je tematika smrti či umírání zařazena na 2. stupni základní školy v 62 % případů, zatímco u nižších stupňů víceletých gymnázií je to jen 34 %. Vůbec se tato témata neřeší na více než pětině škol.
Jednou v šesté třídě nám umřel kluk, který byl hodně nemocný a nezvládl to. Když pak umřel, tak děcka si vytvořila ve třídě takové vzpomínkové místo, dala si tam fotky, zapálila svíčku a měla to tam hrozně dlouho – do konce školního roku. – názor z výzkumu
Dotázaní učitelé se shodli na tom, že problematika umírání a smrti by měla být zařazena do povinného vzdělávání budoucích pedagogů. Vyslovilo se pro to 66 % dotázaných. Bylo by to jistě potřebné, protože zhruba polovina učitelů přiznala, že není připravena řešit s žáky situace týkající se konce života, anebo to nedokáže posoudit. Co se týče předmětů, v nichž by se dalo s žáky mluvit o umírání a smrti, nejvíce pedagogů se vyslovilo pro rodinnou výchovu. V úvahu by u nich připadal i předmět výchova ke zdraví nebo občanská výchova.
V 6. třídě se učíme infrastrukturu města a obce, stavíme si to hezky, že je tam dům a všechno. A oni si vždycky vzpomenou na hřbitov a kreslí tam pomníky učitelům, z legrace… A já jim vždycky říkám: ´To je pěkný, ještě mi tady udělej holoubka a tak.´ Takže i to je součást a děti to tam přirozeně zařadí… Je teda fakt, že máme historický hřbitov kousek od školy, takže tam chodíme na vycházky. – názor z výzkumu
Pedagogové, kteří se zúčastnili výzkumu pro Cestu domů, odpovídali i na otázku: Kam byste sáhli, kdybyste chtěli mít větší přehled o tématu umírání a smrti? Nejvíc by jich využilo internetové zdroje, ale také osobní konzultace s odborníky. Opírali by se i o odbornou literaturu a případně i tištěné brožury a příručky. Učitelé se shodli i na tom, že podpůrných materiálů, z nichž by mohli čerpat věrohodné informace, je málo.
Z pedagogické fakulty připraveni nejsme a v praxi se to neřeší. A řeší se to ve chvíli, kdy už je pozdě. Třeba na téma šikana jsou semináře furt, na drogy taky, ale tohle je trochu tabu. – názor z výzkumu
Názory rodičů
Stejně jako učitelé, i mámy a tátové vnímají, že o umírání a smrti by se mělo ve společnosti více mluvit. Jejich názory na to, kdo se má o problematice bavit s dětmi, se ale od pedagogů liší. Zhruba polovina rodičů by nechtěla, aby se téma konce života stalo součástí výuky. Chtěli by o tom s potomky hovořit sami.
Ovšem jen 17 % dotázaných rodičů to zatím udělalo a téměř polovina z nich neví, jak na to, jak o tom vůbec začít. Pouze čtvrtina rodičů informuje školu v případě, že v rodině někdo zemře. Dvě pětiny se vyslovily, že by dítě nevzaly na pohřeb blízké osoby nejčastěji z toho důvodu, že to považují za stresující a pro dítě nevhodný zážitek.
Na otázku: Museli jste v poslední době, kdy vaše dítě navštěvuje základní školu, řešit smrt či umírání v rodině, odpovědělo téměř 60 % dotázaných rodičů záporně, 40 % kladně. Jejich děti nejčastěji přišly o dědečka nebo babičku. 58 % rodičů dokázalo s potomky mluvit o tom, co se stalo, 36 % naopak nevědělo, jak to dětem říci a jak se s nimi o tom bavit, nejistě se cítilo 6 % dotázaných. Tři z pěti rodičů berou děti s sebou na pohřeb. „Považuji to za přirozené,“ zněl hlavní důvod. Naopak ti rodiče, kteří by děti na pohřeb nevzali, nejčastěji odpovídali, že by to bylo pro jejich potomky stresující.
Pro nějaké lidi je určitě důležitý, pro mě asi taky. Aby se ti lidé rozloučili s tím člověkem, ne v očním kontaktu, ale že by věděli, že je blízko nich, teď ho dávají do té hrobky. – odpověď jedenáctileté Sandry na otázku: Napadlo by tě, k čemu je dobrý pohřeb?
Čtyři ze sedmi rodičů by chtělo, aby se problematika konce života dostala do školních osnov. Tato témata by nejčastěji zařadili do výuky od 5. třídy. Škola by se podle nich měla dětem vysvětlit zejména to, že smrt je přirozenou součástí života, ale i to, jak předcházet řešení problémů sebevraždami, jak se vyrovnat s odchodem někoho blízkého nebo jak se chovat k těžce nemocným.
Statisticky rodiče vyjadřují větší opatrnost či ostražitost než učitelé. To je pochopitelné a je třeba to zohledňovat. Emočně silná témata patří podle rodičů i dětí do důvěrných vztahů v rodině, zdravá rodina si chrání své hranice, chce si sama rozhodovat o tom, co vpustí dovnitř a co vyloučí. – psycholožka Ludmila Trapková, která odborně hodnotila výsledky výzkumu
Dotázaní rodiče se vesměs shodli na tom, že mluvit s dětmi jakéhokoli věku o umírání a smrti je těžké. Za nejobtížnější to považují u věkové kategorie 6 až 8 let, o něco schůdnější s dětmi mezi 9. a 11. rokem a nejlépe vyšla v průzkumu komunikace s dětmi od 12 do 15 let. Přesto skoro polovina rodičů tvrdila, že by otevřeně o smrti mluvila i s nejnižší věkovou kategorií. Jen 6 % oslovených uvedlo, že by se o konci života nemělo s dětmi mezi 6. a 8. rokem hovořit na rovinu.
Dětské kresby
Obrázky, které nakreslily děti na téma smrt a umírání.
Když už prostě nežije, že jde do nebe. Nemusí nic dělat, už je v klidu. – odpověď osmiletého Tea na otázku: Co to znamená, když někdo umře?
Názory na to, jak probírat s dětmi téma umírání a smrti, se drobně liší i podle toho, kde rodiny žijí. Z výzkumu kupříkladu vyplynulo, že na pohřeb své potomky častěji berou lidé z Moravy – souvisí to zřejmě s vyšší nábožností. I velikost obce hraje svou roli, třeba učitelé na venkově se často dozvídají o smrti v rodině žáka od sousedů, což se ve městech většinou neděje.
Co se týče informování školy o tom, že v rodině dítěte někdo umírá nebo již zemřel, dělá to pouhých 26 % rodičů. Nejméně v Praze, jen 18 %.
Jsou to asi čtyři roky, je u nás i romská rodina, tam zemřel velký otec čtyřem dětem, které byly ve škole. Všichni pedagogové jsme šli na pohřeb, viděli jsme ten romský pohřeb s tím loučením, byly to děti různého věku, bylo to hodně smutné, hodně intenzivní. – vzpomínka pedagoga, který se zúčastnil výzkumu
Se smrtí se dítě setkává mnohdy daleko dřív, než si to jsou jeho rodiče schopni připustit. Čtou svým ratolestem o tom, jak zemřel zlý král nebo Jiřík byl sťat, aby si ho následně Zlatovláska pokropila živou vodou. Pronášejí věty: „Dokud nezemřeli, žijí dodnes. Byli spolu šťastní až do smrti.“ Děti jsou vnímavé a tyto příběhy promýšlejí, i když se rodičům může zdát, že ne. Dětem leží v hlavách, co znamená slova zemřít nebo smrt. Mnoho z nich se zeptá. A mnoho je také přesvědčeno, že v životě to chodí jako v pohádkách. Zemřela babička, tak sežeňme honem živou vodu! Jaký názor mají rodiče na to, jestli smrt patří do dětských knížek? 45 % tvrdí, že nikoli, a zhruba o procento víc si myslí, že ano. 9 % neví…
Teď jsem přečetl pět knížek a v tom nebyla žádná smrt, měli jsme dělat čtenářský deník, máma mi četla dřív pohádky. – odpověď devítiletého Jakuba na otázku: „Čteš pohádky?“ Jeho tatínek dodal: „Četla takové veselejší.“
Podpůrné materiály
Cesta domů se tématy, kterým se výzkum veřejného mínění věnuje, dlouhodobě zabývá. Děti pokládají mnoho otázek, na některé z nich se velmi těžko odpovídá. Vždy se ale vyplatí před otázkami neuhýbat, snažit se dětem přiměřeně k jejich věku odpovídat a nezatajovat informace.
Jaké představy o konci života mohou mít děti v různém věku? Jak děti a dospívající prožívají umírání a truchlení? Můžeme jim v zármutku nějak účinně pomoci? Na co je dobré si dát pozor? Nejen pro pedagogy a rodiče, ale pro každého, kdo chce otevřít téma smrti a umírání s dětmi, nabízíme řadu podpůrných materiálů.
Nejen učitelům, ale všem, kdo chtějí nebo potřebují vést debatu o smrti a umírání s dětmi a mladými lidmi, nabízíme metodiky vycházející z publikací nakladatelství Cesta domů a našich vlastních lektorských zkušeností. Metodiky (vzorové hodiny) jsou určené pro různé věkové skupiny dětí, jsou určeny pro školy a pro knihovny, ale nejen pro ně. Každá metodika je k dispozici i ke stažení v handoutu, který je možno si pro práci v hodině upravit a vytisknout.
- Náš život je příběh (pro věk 6 – 10 let)
- Slon v pokoji (pro věk 14 – 19 let)
- Divný brach strach (pro věk 5 – 7 let)
- Děda odešel, aneb úskalí eufemismů (pro věk 12 – 16 let)
- všechny metodiky
- Seminář pro učitele: Život má začátek i konec
Odpolední zážitkový seminář pro všechny pedagogické pracovníky, kteří si přejí posílit své kompetence v komunikaci tématu smrti a umírání a dalších obtížných témat.
- Seminář pro ředitele: Škola a krizové situace spojené s úmrtím
Seminář je určen ředitelům a zástupcům ředitelů základních a středních škol, kteří si přejí preventivně pracovat s obtížnými tématy, jako jsou úmrtí ve škole nebo úmrtí v rodině žáka, a kteří tak chtějí posílit své komunikační a rozhodovací kompetence.
Místo konání akcí: Cesta domů, Heleny Kočvárové 1, Praha 4 – Michle
Všechny publikace vydané nakladatelstvím Cesta domů si můžete prohlédnout v online katalogu, jehož samostatnou kategorii tvoří knihy pro děti. Pro lepší orientaci v tom, jaká publikace je vhodná v konkrétní situaci a přiměřená věku dítěte či dospívajícího, poslouží průvodce Knihy, které pomáhají.
- Katalog publikací vydaných nakladatelstvím Cesta domů
- Všechny knihy pro děti z nakladatelství Cesta domů
- Knihy, které pomáhají – vydání pro dětská oddělení knihoven
Výběr knih pro dospělé
35 způsobů, jak pomoci truchlícímu dítěti
Přehledná stručná knížka, kterou užije každý, kdo má nablízku dítě, kterému někdo zemřel. 35 drobných, jednoduchých a praktických rad postavených na stovkách zkušeností s dětmi všeho věku. Pokud nevíte, váháte, netušíte, co pomůže a co vůbec ne, zkuste to s touto knihou.Našemu dítěti zemřel sourozenec
Nejen rodiče, ale i jejich děti bývají hluboce zasaženy, když umře v rodině miminko. Naše brožurka je určena rodičům, členům a přátelům rodiny a všem, kteří přijdou do kontaktu s dítětem, kterému umřel bratr nebo sestra v kojeneckém věku, před porodem nebo než ono se narodilo. Knížka radí například, jak smrt miminka dítěti oznámit, na jaké reakce se připravit, jak odpovídat na otázky, jak při tom zacházet se svými vlastními emocemi, jak se vrátit do všednodenního rutinního provozu rodiny a zapojit do něho dítě, jak dítě připravit na další těhotenství a nového sourozence poté, co jedno miminko zemřelo.Děti truchlí jinak
Leták přináší rady, jak dobře projít s dětmi obdobím smutku a truchlení. Nové doplněné vydání velmi žádaného letáku, které připravily Jindřiška Prokopová a Gražina Kokešová Kleinová.Puberťáci truchlí po svém
Leták zohledňuje skutečnost, že dospívající mladí lidé jsou samostatná kategorie; ne již děti, ale ještě ne dospělí. Není snadné jim být nablízku ani za normálních okolností, natož pak tehdy, když se musejí vyrovnávat se ztrátou prarodiče, kamaráda, rodiče, sourozence. Leták pomůže rodičům, učitelům a jiným dospělým zorientovat se ve složité situaci, stručně nahlédne do světa přemýšlení a zpracovávání ztráty u dospívajících a pomůže vyvarovat se největších chyb.
Výběr knih pro děti a dospívající
Když Dinosaurům někdo umře
Knížka, která dětem přibližuje těžké téma smrti, a přitom je půvabná a srozumitelná. S šarmem a citlivě uvádí do nesnadných, ale častých situací, když v rodině nebo v jejím okolí někdo zemře a když máme za úkol provést dítě takovým emočně náročným časem. S obrázkovou knížkou přesně tematicky zacílenou se nám to bude dělat lépe. Knížka může pomoci nejen doma, ale také ve školkách a na prvním stupni ZŠ.Slon v pokoji
Kniha pro dospívající čtenáře, kterým někdo zemřel. Autorem je americký psychoterapeut, rabín a průkopník krizové intervence. Je určena hlavně mládeži a mladým dospělým, poslouží pedagogům a každému, kdo potřebuje poradit, jak projít nebo pomoci někomu projít obdobím truchlení.Sešit pro děti, kterým někdo zemřel
Pracovní sešit zkušených autorů je pomůcka pro menší i větší děti, kterým někdo zemřel. Formou dopisování, zatrhávání, označování a dokreslování si dítě sešit osvojí a s jeho pomocí snáze projde zármutkem. Sešit může také posloužit pro společnou práci dospělého s dítětem nebo i se skupinou dětí. Citlivými ilustracemi jej doprovodila Petra Josefína Stibitzová. Je určen dětem od 5 do 15 let.
V nakladatelství Cesta domů vyšla publikace určená přímo pro školy Slon u tabule. Autorky Martina Špinková a Eliška Mlynáriková ji sestavily na základě svých zkušeností z besed s dětmi ve školách a knihovnách a radí v ní pedagogům, jak s dětmi téma umírání, smrti a zármutku otevírat. Publikaci pojmenovaly podle anglického idiomu: ohromného slona, který překáží v malém pokoji – a má ztělesňovat velké tabuizované téma, o kterém „se nemluví“.
„Pokud o smrti a své konečnosti nemluvíme, obrazně řečeno si pod sebou trochu podřezáváme větev. Neumíme se pak vzájemně utěšit, svěřit se s obavami a strachem. Potom nám nezbývá nic jiného, než být s tím velkým ´slonem v pokoji´, o kterém všichni vědí a nikdo o něm nechce mluvit, uzavřený sám a bez pomoci. Taková osamělost s nesnadnými otázkami je těžká pro děti, zvlášť těžké je to pro dospívající. Jejich nejbližší okolí si myslí, že mladých lidí se umírání netýká, že takový problém nemusejí řešit, nebo dokonce že je před takovými tématy máme chránit. Ze zkušenosti ale víme, že je to spíše naopak,“ píší.
Příručka je rozdělena do těchto hlavních částí: Úvodní slovo aneb slon v pokoji do škol, Co dělat, když zemře spolužák, Slon u tabule aneb jak otevřít těžké téma, Slon přešlapuje aneb nejčastější otázky, které děti kladou, Povídání s dětmi aneb děti vědí víc, než si učitelé připouštějí, Dvě zastavení závěrem, Doporučená literatura.
Prohlédněte si knihu online
Slon u tabule ke stažení a zpětná vazba
Chtěli byste získat brožuru Slon u tabule ve formátu pdf? Budeme rádi, když se s námi podělíte o své zkušenosti či obavy spojené s mluvením o smrti a umírání s vašimi dětmi, žáky či studenty. Pokud vyplníte jednoduchý formulář a zanecháte nám svůj kontakt, obratem obdržíte email s odkazem na brožuru ke stažení. Děkujeme.
Elearning Cesty domů nabízí internetové kurzy pro veřejnost, studenty i odborníky.
Nově vzniklý videokurz Pro pedagogy má za cíl podpořit a pomoci, abyste sami dokázali děti obtížnými tématy bezpečně provést. Dozvíte se také, jaké představy o konci života mohou mít děti v různém věku či jak děti a dospívající prožívají umírání a truchlení.
Získat nové poznatky o umírání a smrti, případně si rozšířit obzor v tématu můžete také s využitím našeho Kurzu pro veřejnost. Zájemcům o studium z řad široké veřejnosti přinášíme důležité informace o konci života a o tom, jak je možné k němu přistupovat. Součástí kurzu pro veřejnost jsou i kapitoly o tom, že Děti truchlí jinak a že Puberťáci truchlí po svém.
Informace o chystaných vzdělávacích akcích Cesty domů a upozornění na nově otevřené termíny registrací zájemcům odesíláme mailem.
Výzkum veřejného mínění v prostředí českých základních škol provedla agentura STEM/MARK na jaře 2021. Do výzkumu se zapojilo 1036 učitelů a 1008 rodičů různě starých žáků základních škol, a to ze všech krajů, z větších i menších měst a z venkova.
Ke stažení vám nabízíme podrobné výzkumné zprávy jak z kvantitativního, tak z kvalitativního šetření v rámci výzkumu.
